HISTORIE - ZROZENÍ DOUGLAS COMMERCIAL

Ještě než zapneme Flight Simulator, nemohu vynechat několik slov o historii DC-2 a a pak především o té asi nejslavnější, PH-AJU, pojmenované „Uiver" (holandsky Čáp). Asi neexistuje fanda do letectví, který by neznal DC-3, slavnou Dakotu, letadlo, které způsobilo skutečný průlom v dopravním letectví. Málokdo už ale ví, jak toto letadlo vlastně vzniklo. Vraťme se tedy do roku 1931, kdy v březnu toho roku tragicky havaroval tehdy celosvětově rozšířený třímotorový dopravní letoun Fokker F-10, mimo jiné se slavným sportovcem Knutem Rocknem na palubě. Při prohlídce trosek se zjistilo, že dřevěná konstrukce draku byla oslabena hnilobou. Bylo jasné, že společnosti budou mít v budoucnu zájem o převážně celokovové stroje, jako byl Ford Trimotor a v zápětí Ju-52. Ty ale díky koncepci neměly rezervy pro zvyšování výkonu, kapacity a doletu. Progresivní Boeing začal v té době vyvíjet dvoumotorový dolnoplošník, pozdější Boeing 247. Toho hbitě využilo vedení United Airlines a zamluvilo si výhradní právo na dodávku prvních sérií tohoto letounu (až bude hotov).

Douglas Commercial DC-2

O podobný typ se zajímaly i další společnosti, z nich nás ale zajímá především Transcontinental & Western Air Inc. (TWA), sídlící v Kansasu, stát Missouri, USA. Její provozní náměstek Jack Frye rozeslal několika předním výrobcům důvěrný dopis s dotazem, zda a v jakém termínu jsou schopni dodat alespoň deset kusů dopravního letadla, které by splňovalo přiložené specifikace: třímotorový jednoplošník, pokud možno celokovový, motory po 500-600 k.s., maximální hmotnost 7100 kg, pro alespoň 12 cestujících a alespoň 185 kg pošty, včetně kompletního navigačního vybavení pro noční lety, dostatečně pohodlné, s prostornou kabinou, s nosností s plnými nádržemi alespoň 1150 kg. Požadované výkony byly: maximální rychlost 165 mph (255 m/h), cestovní rychlost 145 mph (220 km/h), přistávací rychlost ne více než 65 mph (100 km/h), dolet 1060 mil (1600 km), dostup 21000 ft (7000m) a dostup na dva motory (tedy bez jednoho motoru) alespoň 10000 ft (3000m). Posádku by měli tvořit dva piloti a letoun by měl být schopen s rezervou řiditelnosti odstartovat z kteréhokoliv letiště, kam TWA létaly, při kombinaci kterýchkoliv dvou z oněch tří motorů. Poradcem TWA v té době nebyl nikdo jiný, než známý letec Charles Lindbergh.

DOUGLAS DC-1

Jen Douglas Aircraft Company (DAC) dokázala na požadavek odpovědět kladně - a co navíc (určitě i s cílem konkurovat Boeingovu projektu) během pouhých 5 dní (tak dlouho prý trvala cesta viceprezidenta DAC Wetzela a šéfkonstrktéra Raymonda vlakem z L.A. do N.Y., někdy se ale uvádí, že oba vyjeli až po 10 dnech intenzivních porad na půdě DAC) předložila projekt v mnohém překračující uvedené zadání. Byla to především skořepinová mnohokomorová konstrukce křídla, poloskořepinová kontrukce trupu, výrazná mechanizace křídla (vesměs novinky z rýsovacího prkna později velmi známého leteckého konstruktéra J. Northropa, který tehdy víceméně pracoval pro firmu DAC).

Jediná vyrobená DC1 vzlétla poprvé 1. července 1933, foto Boeing

Převratnou změnou proti zadání ale byla pouze dvojice motorů místo objednaných tří. Stavba skutečného letadla začala na podkladě kontraktu DAC s TWA z 20.9.1932. Dne 1.7.1933, tedy za necelých ¾ roku, vzlétl z lettiště Clover Field v Santa Monice prototyp, nazvaný Douglas Commercial 1, prostě DC-1. Zálet probíhal dost dramaticky. Při stoupání několikrát vysadily motory, několikrát byly znovu nahozeny - a zase vysadily, až první DC musela přistát bez motoru, jako kluzák - a je třeba připsat ke cti zalétávacích pilotů Carla A. Covera a Freda Hermana, že tuto kritickou situaci bravurně zvládli. Po úpravě plovákových komor obou motorů se podobné problémy už neopakovaly. Rozhodující let se ale odehrál až po čtvrtroce letových zkoušek, 4.9.1933 ve Winslow, Arizona, na nejvýše položeném letišti, používaném společností TWA (1370 m.n.m). Schopnost startu na jeden motor (totéž jako na dva motory ze tří) měla DC-1 prokázat tak, že v průběhu startu se u jednoho motoru stahnou páky plnění na polovinu. DC-1 s palivem a zátěží mající více než osm tun, za volanty se zalétávačem DAC Ed Allenem a vpravo s pilotem TWA Tommy Tomlinsonem, se rozběhla po dráze a v okamžiku, kdy se na křídlech projevil vztlak, Tommy Tomlinson nečekaně u pravého motoru vypnul magneta. DC-1 přesto stoupala a na samotný levý motor bez problémů doletěla až do 450km vzdáleného Albuquerque. Tím bylo vyhráno!

Původní kokpit protiotypu DC-1. nemá autopilot a sekce plynových pák je ještě velmi primitivní.

Babička DC-1 se pak stala jakusi zkušební stolicí. Vystřídala několik registračních značek, vystřídala řadu různých motorů, přežila mnoho více či méně rozsáhlých úprav. Nakonec se značkou EC-AAE ve službách dopravní společnosti SATA v prosinci 1940 havarovala u španělské Malagy a byla zrušena.