UIVER ČTVRTÝ - VIRTUÁLNÍ

A právě tenhle kus, stále imatrikulovaný jako N39165, ale létající pod fiktivní a nepřehlédnutelnou značkou PH-AJU 44 a se jménem „Uiver" na své přídi, se stal předlohou pro DC-2 určenou pro Microsoft Flight Simulator 2004. To je ten čtvrtrý „Uiver". Vývojový tým pojal úkol, stejně jako byly pojaty všechny dosavadní cesty všech Uiverů, vskutku zgruntu a práce na addonu se protáhly do doby, kdy už se začal objevovat následník v řade FS, tedy FSX. Virtuální „Uiver" byl doplněn a upraven, takže je plně kompatibilní s oběma generacemi simulátoru, je určen jak pro FS 2004, tak pro FSX. Právě tomuto letounu je pak věnována tato recenze.

F/O startuje motor č. 1

Následující recenze už nebude vedena formou plynulého vyprávění, ale spíše jako řada poznámek a postřehů, které jsem si postupně zapisoval při několikadením zkoušení virtuální DC-2. Záměrně už nepíšu „virtuálního Uivera", protože v testovací verzi addonu byla k dispozici jen jedna livery, konkrétně už v oddílu Historie zmíněná a popsaná OK-AIB v barvách Československé letecké společnosti. Model je v originálu distribouván se třemi skiny, je kompletně animovaný, s 2D kokpitem i s plně klikatelným 3D virtuálním kokpitem.

INSTALACE

Je zcela primitvní. Model jsem dostal ve formě samorozbalovacího packu, který si sám našel příslušné složky v adresáři Flight Simulator a do nich se rozbalil. Instalace trvala chviličku a hned napoprvé všechno fungovalo.

TVAR A VZHLED

Zevní tvar je už na první pohled super, jsou patrny typické ploché boky kolem okének (DC-3 měla na rozdíl od DC-2 právě boky oblé), jsou zde všechny antény, pitotky, jsou patrny velmi pěkné odlesky na leštěném alcladu (zejména na přechodech křídla a trupu - prostě super). Ojediněle bílé čárky na přechodech některých ploch lze dle mého soudu odpustit (jsou patrny spíše v kokpitu na rozhraní tmavých textur, myslím ale, že jsou skutečně zanedbatelné).

Vzhled podvozků je výborný. Podvozky jsou odlišné od DC-3, což tak má být. Jsou plně animovány, prostě také super. Ostruha se otáčí spořádaně a správně. Snad jen hlavní kola by nemusela být tak hranatá, kryty motorů jsou přece krásně oblé, tak ta kola trochu trčí, když se na ně člověk kouká zblízka. Ale to je jen malý detail. O vlivu zavírání podvozku na letové vlastnosti píšu dále.

„Gear in transition!"

Motor je proveden plasticky, každý válec je zvlášť pokrytý svou texturou. Dojem je výborný zejména při pohledu zboku zblízka, kdy vynikne plastičnost motoru (u jiných addonů obvykle bývá jen plochá fototapeta motoru). Opět - super.

Wright Cyclone

Už zde je třeba zmínit funkční hydrauliku. I stavění vrtulí a praporování je totiž plně animováno. Nastavte si pohled na motor do malého okna, nazoomujte na náboj vtule, vypněte motor - a až se vrtule dotočí, myší v 3D kokpitu hýbejte pákou stavění vrtule tam a zpět (pochopitelně na tom správném motoru). Dojem je perfektní.

Zapraporovaná vrtule

Přece jen ale ve vzhledu některé detaily chybí - chyběl mi šev hlavního žebra (mezi centroplánem a křídlem). V reálu je to totiž velmi výrazný a charakteristický prvek vzhledu jak DC-2 tak i DC-3. Jedná se o ohrnutý plech a brutální řadu šroubů, podložek a matek, takový hřeben či plůtek, který vystupuje několik cm nad povrch křídla. Zde je znárorněn jen čárou v textuře (pozn: jak známo, hlavní žebro a napojení křidélek byly u DC-2 a DC-3 stejné, dokonce i otvory pro šroubky v tom švu byly vrtány podle stejné šablony, jen u DC-3 bylo šroubků dvakrát tolik. Technicky to znamenalo, že křídlo DC-2 a DC-3 bylo montážně zaměnitelné. Je zdokumentováno, že za 2. světové války v Číně jedna DC-3 přeletěla do týlových dílen s jedním křídlem nahrazeným křídlem z DC-2, které sice mělo jiný půdorys a délku, ale letět se s tím dalo dobře).