UIVER DRUHÝ 

Druhá DC-2, která obdržela imatrikulaci PH-AJU, velké startovní číslo 44 na směrovku a jméno „Uiver" na příď, byla ve skutečnosti první DC-2, která byla převzata australským královským letectvem (její c/n se mi zatím nepodařilo zjistit). Letecký život této DC-2 byl nenápadný až do roku 1979, kdy ji tehdy již pochopitelně vyřazenou Auburští občané zakoupili, nechali zresturovat a umístili jí v blízkosti dostihového závodiště, kde v roce 1934 skutečný Čáp přistál. V následujícím roce byl tento fiktivní „Uiver" přestěhován do areálu Auburského letiště, kde byl instalován celých 20 let.

Druhý „Uiver" v památníku na letišti v Aubury

V roce 2000 byl z podstavce sejmut a přechodně umístěn na veřejně přístupné ploše před letištěm. Klima a vandalové na sebe nenechali dlouho čekat, takže nakonec se v roce 2004 druhý „Uiver" znovu stěhoval, tentokrát za plot. Pro Auburské ale i pro celou Astrálii má právě tenhle „Uiver" význam nejen jako symbol spojení Austrálie s okolním světem (tak jak původně zamýšlel McRobertson), jde ale současně o nejstarší existující DC-2 na světě (tedy nejstarší DC vůbec), současně o nejstarší dochované originální australské vojenské letadlo. Další sbírka se stala základem Projektu Uiver (pořádaný Uiver Memorial Community), jehož cílem je uchovat tento letoun v klimaticky stabilizovaném a důstojném prostředí, nejlépe ve formě muzejní haly. Práce na projektu započaté roku 2006 by měly být dokončeny koncem roku 2009.

Takhle vypadá kokpit druhého „Uivera" dnes

UIVER TŘETÍ

Třetí a neméně dúležitý „Čáp" byl původně vyroben v Santa Monice roku 1935 pod výrobním číslem c/n 1404. Byl určen pro námořnictvo Spojených států, takže dostal typové označení R2D-1 a registraci 9993. Po válce byl jako dopravní nějakou dobu provozován u společnosti Braniff a pak v roce 1968 jej do své sbírky letadel zakoupil profesor nukleární fyziky Colgate Darden. Letoun i nadále udržoval v letuschopném stavu a létal s ním pod imatrikulací N39165. Na začátku 80. let se v hlavě Roba Swanenburga, redaktora televizního oddělení holandského rozhlasu NOS, zrodila myšlenka zopakovat k 50. výročí letu prvního (toho pravého) „Uivera" jeho slavný let.

Televizní společnost po krátkém pátrání objevila jednu z posledních, ne-li poslední létající DC-2 a s prof. Dardenem domluvila prodej N39165. Jako největší partner opět figuruje KLM, ze zcela pochopitelných reklamních důvodů. I pro tohoto giganta jsou ale náklady na celý projekt nad možnosti, proto v roce 1983 vzniká Uiver Memorial Foundation, jejímiž přispěvateli se stává řada významných holandských společností (Shell, Bendix, Schiphol Airport, Fokker). DC-2 byla ještě v USA přemalována na PH-AJU (teď už třetí toho jména), opatřena historickým startovním číslem 44 a po demontáži převezena do Holandska, kde proběhla generální revize letounu. Propagační let pak začal 18.12.1983 přeletem z Amsterdamu Schiphol do Londýna Mildenhall. Let do Melbourne tentokrát nebyl veden po původní trase, Čáp zavítal dokonce i do Číny a uletěl o více než 2.000 km více, než první DC-2 toho jména. Po 21.822 km dlouhé cestě pak před polednem dne 5. února 1984 Čáp s velkou slávou přistál na letišti v Melbourne. Ještě před tím se ale „Uiver" zastavil v Aubury, kde se setkal se svým důstojným pomníkovým protějškem.

V současnosti je tento letoun stále uchováván v letuschopném stavu a je schraňován a provozován týmem nadšenců v hlavním holandském leteckém muzeu, Aviodrome, které byste našli na letišti Lelystadt, asi 60km severovýchodně od Amsterdamu.

Úplně na konec historie je ještě třeba uvést, že v letuschopném stavu jsou v současnosti udržovány pouze dva letouny tohoto typu na světě. Zde popisovaný fiktivní PH-AJU v Aviodrome v Lelystadtu, druhý pak v muzeu TWA v USA.