|
Strana 1 z 9 HISTORIE
- ZROZENÍ DOUGLAS COMMERCIAL
Ještě
než zapneme Flight Simulator, nemohu vynechat několik slov o
historii DC-2 a a pak především o té asi
nejslavnější, PH-AJU, pojmenované „Uiver"
(holandsky Čáp). Asi neexistuje fanda do letectví,
který by neznal DC-3, slavnou Dakotu, letadlo, které
způsobilo skutečný průlom v dopravním letectví.
Málokdo už ale ví, jak toto letadlo vlastně vzniklo.
Vraťme se tedy do roku 1931, kdy v březnu toho roku tragicky
havaroval tehdy celosvětově rozšířený třímotorový
dopravní letoun Fokker F-10, mimo jiné se slavným
sportovcem Knutem Rocknem na palubě. Při prohlídce trosek
se zjistilo, že dřevěná konstrukce draku byla oslabena
hnilobou. Bylo jasné, že společnosti budou mít
v budoucnu zájem o převážně celokovové
stroje, jako byl Ford Trimotor a v zápětí Ju-52.
Ty ale díky koncepci neměly rezervy pro zvyšování
výkonu, kapacity a doletu. Progresivní Boeing začal
v té době vyvíjet dvoumotorový
dolnoplošník, pozdější Boeing 247. Toho hbitě
využilo vedení United Airlines a zamluvilo si výhradní
právo na dodávku prvních sérií
tohoto letounu (až bude hotov).

Douglas Commercial DC-2
O
podobný typ se zajímaly i další společnosti,
z nich nás ale zajímá především
Transcontinental & Western Air Inc. (TWA), sídlící
v Kansasu, stát Missouri, USA. Její provozní
náměstek Jack Frye rozeslal několika předním
výrobcům důvěrný dopis s dotazem, zda a v jakém
termínu jsou schopni dodat alespoň deset kusů dopravního
letadla, které by splňovalo přiložené specifikace:
třímotorový jednoplošník, pokud možno
celokovový, motory po 500-600 k.s., maximální
hmotnost 7100 kg, pro alespoň 12 cestujících a alespoň
185 kg pošty, včetně kompletního navigačního
vybavení pro noční lety, dostatečně pohodlné,
s prostornou kabinou, s nosností s plnými
nádržemi alespoň 1150 kg. Požadované výkony
byly: maximální rychlost 165 mph (255 m/h), cestovní
rychlost 145 mph (220 km/h), přistávací rychlost ne
více než 65 mph (100 km/h), dolet 1060 mil (1600 km), dostup
21000 ft (7000m) a dostup na dva motory (tedy bez jednoho motoru)
alespoň 10000 ft (3000m). Posádku by měli tvořit dva piloti
a letoun by měl být schopen s rezervou řiditelnosti
odstartovat z kteréhokoliv letiště, kam TWA létaly,
při kombinaci kterýchkoliv dvou z oněch tří
motorů. Poradcem TWA v té době nebyl nikdo jiný,
než známý letec Charles Lindbergh.
DOUGLAS
DC-1
Jen
Douglas Aircraft Company (DAC) dokázala na požadavek
odpovědět kladně - a co navíc (určitě i s cílem
konkurovat Boeingovu projektu) během pouhých 5 dní
(tak dlouho prý trvala cesta viceprezidenta DAC Wetzela a
šéfkonstrktéra Raymonda vlakem z L.A. do N.Y.,
někdy se ale uvádí, že oba vyjeli až po 10 dnech
intenzivních porad na půdě DAC) předložila projekt
v mnohém překračující uvedené
zadání. Byla to především skořepinová
mnohokomorová konstrukce křídla, poloskořepinová
kontrukce trupu, výrazná mechanizace křídla
(vesměs novinky z rýsovacího prkna později velmi
známého leteckého konstruktéra J.
Northropa, který tehdy víceméně pracoval pro
firmu DAC).
Jediná vyrobená DC1 vzlétla poprvé 1. července 1933, foto Boeing
Převratnou změnou proti zadání ale byla pouze dvojice
motorů místo objednaných tří. Stavba
skutečného letadla začala na podkladě kontraktu DAC s TWA
z 20.9.1932. Dne 1.7.1933, tedy za necelých ¾
roku, vzlétl z lettiště Clover Field v Santa
Monice prototyp, nazvaný Douglas Commercial 1, prostě DC-1.
Zálet probíhal dost dramaticky. Při stoupání
několikrát vysadily motory, několikrát byly znovu
nahozeny - a zase vysadily, až první DC musela přistát
bez motoru, jako kluzák - a je třeba připsat ke cti
zalétávacích pilotů Carla A. Covera a Freda
Hermana, že tuto kritickou situaci bravurně zvládli. Po
úpravě plovákových komor obou motorů se
podobné problémy už neopakovaly. Rozhodující
let se ale odehrál až po čtvrtroce letových zkoušek,
4.9.1933 ve Winslow, Arizona, na nejvýše položeném
letišti, používaném společností TWA (1370
m.n.m). Schopnost startu na jeden motor (totéž jako na dva
motory ze tří) měla DC-1 prokázat tak, že v průběhu
startu se u jednoho motoru stahnou páky plnění na
polovinu. DC-1 s palivem a zátěží mající
více než osm tun, za volanty se zalétávačem
DAC Ed Allenem a vpravo s pilotem TWA Tommy Tomlinsonem, se
rozběhla po dráze a v okamžiku, kdy se na křídlech
projevil vztlak, Tommy Tomlinson nečekaně u pravého motoru
vypnul magneta. DC-1 přesto stoupala a na samotný levý
motor bez problémů doletěla až do 450km vzdáleného
Albuquerque. Tím bylo vyhráno!

Původní kokpit protiotypu DC-1. nemá autopilot a sekce plynových pák je ještě velmi primitivní.
Babička DC-1 se pak stala jakusi zkušební
stolicí. Vystřídala několik registračních
značek, vystřídala řadu různých motorů, přežila
mnoho více či méně rozsáhlých úprav.
Nakonec se značkou EC-AAE ve službách dopravní
společnosti SATA v prosinci 1940 havarovala u španělské
Malagy a byla zrušena.
|